• Kristýna

    Vesmírné synchronicity

    Behem roku 2021 se mi nekolikrat zjevila vize, jak sedim v lotosovem sedu, drzim nekoho za ruce a divam se mu do oci. Prislo mi, ze v te vizi toho druheho ~ lecim ~. Ale de facto jsem tomu vubec nerozumela. … ‘Ja ti neco poradim.. Tomu vnitrku rikej vzdycky ano.‘ Dneska je to presne rok, co jsem poznala cloveka, na ktereho jsou vsechna slova kratka. A presne 5 mesicu, kdy jsem se s nim propojila znovu. … Poznala jsem ho na meditacnim vikendu, kdyz jsme sedeli naproti sobe v lotosovem sedu, drzeli se za ruce a divali se do oci (jako soucast jednoho cviceni). A tenkrat ~ behem par sekund…

  • Kristýna,  Myšlenky

    Pro jednoduchost

    Kdybych měla konat tak, jak cítím, skoro všeho bych se zbavila. Nechala bych si jen chatu a přestěhovala se tam. V ideálním případě bych ji přemístila někde mimo civilizaci, bez signálu, bez světel, bez lidí a na pár měsíců se tam uchýlila. Taky by se mi líbilo mít kolem sebe ovečky. Chodila bych si je hladit a jen tak si s nimi byla. Cvičila jógu, dýchala, hodně dýchala, topila v krbu, přestala se dožírat tolika cukrem a jen tak bych si byla. V jednoduchosti. V kořenech. V pokoře k přírodě. K jejím cyklům a k tomu, jak nás nabádá usebrat se do sebe. Tady a teď stále víc a víc.…

  • Kristýna,  Myšlenky

    Těhotenství

    Kazda jsme expertem na sve vlastni tehotenstvi. Prvni trimestr se nesl ve znameni mirne az dost velke fyzicke nevolnosti. Probehlo par psychickych breakdownu ~ ze to prece nemuzu zvladnout, ze vubec nejsem matersky typ ~ ale vetsinu casu jsem de facto chtela jen spat. A tak jsem spala. Vedome vypinala hlavu, abych ji asi pozdeji mohla o to vic nastartovat, haha. Druhy trimestr mi zacalo byt fyzicky dobre. Znovu jsem zacala vest lekce jogy, chodit po horach, trosku cestovat a hazet sve telo do vetsi pohody. O to vic mi ale zacala haprovat psychika. Jak se telo zklidnilo a nic moc ho nebolelo, hlava dostala vetsi prostor. Mela jsem vztek…

  • Kristýna

    V pocitu

    Vracela jsem se ze své lekce, řídila a najednou jsem se úplně přirozeně ocitla v pocitu. V tom pocitu, do kterého se máme vracet. V tom pocitu, který byl při prvním zvědomění tak nádherný a tak MI vlastní. Jenže zároveň tak těžce zpracovatelný. Hlavou samozřejmě vůbec, ale ani emoce jej nezvládaly. Bylo toho moc. Moc pěkného. Ne moc ošklivého, náročného, bolavého, ale moc krásného. Tak nepopsatelně krásného, že jsem nevěděla, co s tím, že mi dělalo problém to ustát. V emocích. A tak přišel pláč. Velký. ~ Co ten pocit znamená? ~ přemýšlím. … Právě zkouším, jestli si do něj dokážu vlézt i teď. A ano, jde to. O trošku…

  • Kristýna

    Papiňák

    Domů jsem neodjela. Myslím do pražského ~ zz ~. Chytla mě ne-moc. Přepadla. Tak nějak přirozeně k tomu došlo. Ve středu večer tady píšu o citlivosti, o přehlcení z vnějších věcí z úterý a ve čtvrtek ráno, den před rovnodenností, se mi to potvrdí i ve fyzičnu. To, abych si nemyslela. Když se na to dívám nynější optikou, řekla bych, že si to mám prožít celý. Od vše-je-tak,-jak-má-být víkendu až po následující ~ zz ~. Abych měla de facto celý měsíc, kdy prožiju svou citlivost v celistvosti a poprvé to budu doopravdy (a přesto stále ne pořád) vnímat. Projevy citlivosti ve své maximálnosti. Od pocity neuvěřitelného nadšení, vděčnosti, toho, že každá buňka v mém těle…

  • Kristýna

    Symbióza

    Zítra jedu zase do Prahy, do ~ zz ~. Po cestě z dnešní lekce (, která byla opět a zase plná a já jsem za to tak neskonale vděčná, že slovy se to nedá popsat) mi přišlo, že se zítra zase vracím domů. Na jednu stranu je to možná smutný, na stranu druhou je to krásný. Ten pocit, že jsem našla to svoje. To moje, který se nedá definovat, který se nedá pochopit myslí, který je nejvíc moje, co kdy bylo. Možná je to ten domov, který jsem celý život potřebovala a druhou půlku života jej někdy až zoufale hledala. Po celém světě, po známostech na jednu či na nespočet nocí.…

  • Kristýna

    Důvěra v klid

    Seznamis se s nim. Pohne se vesmir, velky tresk, exploze, turbulence.  Roztristena.  Seznamis se s nekym jinym. Vesmir se zastavi. Bozsky klid, vsudypritomna pritomnost, vse je tak, jak ma byt. Celistva. Nejdriv ne sama za sebe, ale pozdeji uz jo. Ani ne za pet let. Je mi hezky. Citim, ze jsem jina. Ze jsem vyrostla, ze jsem se probudila, ze jsem pochopila. To, co jsem mela – az doposud. Cloveku, ktery mi ukazal, ze i pod tou sebebolestivejsi emoci – je klid. Vsuderozlevajici se klid. Konejsive bezpeci. Lecive byti. Musela jsem to zazit. Prozit. Protoze pouze vedet nestaci. Muj aktualni dlouhodoby zamer – mozna i celozivotni – je tento klid…