Vracela jsem se ze své lekce, řídila a najednou jsem se úplně přirozeně ocitla v pocitu. V tom pocitu, do kterého se máme vracet. V tom pocitu, který byl při prvním zvědomění tak nádherný a tak MI vlastní. Jenže zároveň tak těžce zpracovatelný. Hlavou samozřejmě vůbec, ale ani emoce jej nezvládaly. Bylo toho moc. Moc pěkného. Ne moc ošklivého, náročného, bolavého, ale moc krásného. Tak nepopsatelně krásného, že jsem nevěděla, co s tím, že mi dělalo problém to ustát. V emocích. A tak přišel pláč. Velký. ~ Co ten pocit znamená? ~ přemýšlím. … Právě zkouším, jestli si do něj dokážu vlézt i teď. A ano, jde to. O trošku…

Domů jsem neodjela. Myslím do pražského ~ zz ~. Chytla mě ne-moc. Přepadla. Tak nějak přirozeně k tomu došlo. Ve středu večer tady píšu o citlivosti, o přehlcení z vnějších věcí z úterý a ve čtvrtek ráno, den před rovnodenností, se mi to potvrdí i ve fyzičnu. To, abych si nemyslela. Když se na to dívám nynější optikou, řekla bych, že si to mám prožít celý. Od vše-je-tak,-jak-má-být víkendu až po následující ~ zz ~. Abych měla de facto celý měsíc, kdy prožiju svou citlivost v celistvosti a poprvé to budu doopravdy (a přesto stále ne pořád) vnímat. Projevy citlivosti ve své maximálnosti. Od pocity neuvěřitelného nadšení, vděčnosti, toho, že každá buňka v mém těle…

Zítra jedu zase do Prahy, do ~ zz ~. Po cestě z dnešní lekce (, která byla opět a zase plná a já jsem za to tak neskonale vděčná, že slovy se to nedá popsat) mi přišlo, že se zítra zase vracím domů. Na jednu stranu je to možná smutný, na stranu druhou je to krásný. Ten pocit, že jsem našla to svoje. To moje, který se nedá definovat, který se nedá pochopit myslí, který je nejvíc moje, co kdy bylo. Možná je to ten domov, který jsem celý život potřebovala a druhou půlku života jej někdy až zoufale hledala. Po celém světě, po známostech na jednu či na nespočet nocí.…