Tati, nevím, kým bych bez tebe byla. Ale vím, kým jsem, díky Tobě. Děkuji Ti za vše. Jsi tady, i když nejsi. Cítím tě. Pomáháš mi. Vím, že mě držíš, když se lámu. Vím, že jsi se mnou, ať se děje, co se děje. Vím, že bys byl na mě pyšný. Vím, že tě to vše mrzí, ale zároveň vím, že víš, že já pochopila. Bylo to tak, jak to být mělo. A je to tak, jak to být má. Nechť je Tvé dušičce krásně. Lehce. Zasloužíš si to. Jsem Ti obrovsky a upřímně vděčná. Napořád. Na viděnou doma.

pouze zdánlivě nesouvisející. vše je totiž propojené. 22. 6., CoKafe DOV Přijde mi, že jsem plná slov, ale když mám u sebe konečně papír… Slova nepřichází. Souvislé věty nevytvářím a jsem ve velkém útlumu. Kde začít? V tichu je odpověď. V uvnitřnění se. Jsem zase na začátku. A žádný jakoby. Já jsem na začátku. Bojím se, že se zase budu okolo sebe plácat, a nebudu vědět, co (se sebou) dál. Stejně jako předtím. 26. 6., chata Ale asi to je přirozený. Navíc hluboko uvnitř vím, že se nemusím bát, že život mě povede. Tak jako vždycky. Že všechno má svůj pádný důvod. Nechat plynout, netlačit na pilu. Být pozorovatelem. Nesoudit.…

Táhne mě to na louku. Vyběhnout si do půlky kopec, být v přírodě a koukat na červánky. Oblíkám si maskáčovou bundu po tátovi a vyrážím. Po cestě mi přichází, že bych měla vylézt až nahoru. Mám plné břicho, ale stejně volání následuji. Přemýšlím o taťkovi, o znameních a o všech změnách, kterými v poslední době procházím. Najednou na zemi uvidím bílý kamínek. Asi křemen. Moc ho nezkoumám a rovnou si ho dávám kapsy. Talisman. Vím, že si ho mám vzít, vím, že čeká na mě. Na kopci u stanice stojí polorozpadlá dřevěná budka s párem starých běžek na vývěsním štítu. Bývalé zimní bistro. Svou velkou slávu zažívalo před 15-20 lety.…